O jednom rojení a motání se v brdských lesích

aneb Rojová a Motejzík na startu Merida Bike Adventure

Každý máme své velké Výzvy. Pro jednoho může být výzvou změnit zaměstnání, pro druhého upéct dort či vyluštit křížovku. A pak naše Místní akční skupina sv. Jana z Nepomuku vypisuje Výzvy, neboli pobídky k předkládání žádostí o podporu projektů pro rozvoj území Spálenopoříčska a Nepomucka, pravidelně 2x do roka. To všechno jsou ty lepší případy. Pak jsou také výzvy, při nichž jde doslova o život. Tak třeba ta moje…

Merida Bike Adventure 2010. Závod, pro který bylo horské kolo stvořeno. Z počátku jsem byl doslova nadšený: podívám se do vojenského újezdu Brdy, do oblastí, kam je jinak vstup pro cyklisty přísně zakázán, do oblastí, které teprve čekají na svůj turistický boom. Ale když postupně přicházely další a další informace o závodu, nabyl jsem přesvědčení, že jsem se svou plánovanou účastí dočista pomátl na rozumu. Na startovní čáře jsem se divil, proč že jsem to vlastně dva dny před tím nedostal “jako na potvoru” tu zpropadenou angínu. “Alespoň mám vedle sebe sympatickou parťačku, s kterou mám závod dvojic absolvovat,” blesklo mi hlavou, i když mě zároveň mírně znervózňoval fakt, že je aktivní členkou Sokola a tak pravidelně sportuje. Navíc jako testovací jezdkyně nové geocachingové stezky (www.mas.nepomucko.cz/bulletin v balíčku Po stopách vojáků a válečníků) našla v Mešenském lese pět ze šesti bodů. Já našel jeden, a například v Těnovicích jsem indicii “…kam směřují oči světce” hledal místo u tamní sochy sv. Jana Nepomuckého na dvorku místního truhláře pana Norka! Pravda, na to bych na startu orientačního závodu myslet neměl, ani na to, jak jsem jel na jaře do Rakouska a nabloudil tam skoro 70 km. Vždyť jsou i horší. Nedávno jedna důchodkyně nabloudila 1000 km a dostala se díky tomu na titulní stránky zpravodajských serverů. Takže snad nebude tak zle! Rozhlédnu se kolem sebe, a co nevidím? Stovky Louisů Amstrongů, kteří si promasírovávají vysportovaná stehna a dolaďují svá nablýskaná kola. Dívají se na mě s nedůvěrou a považují mě zřejmě za nějaký doprovodný program. Zkoušel jsem se tedy alespoň marně utěšit myšlenkou, že “zdání klame” a pomalu se smiřoval s tím, co se ode mne očekává. Že dnes pojedu šest hodin na kole a zítra k tomu další čtyři. Alespoň že máme tak krásný název týmu! MMMM (Město Mas Monika Motejzík).

Je odstartováno!

“Hlavně to nenapálit hned od začátku,” řekl jsem si, “to dělají ti největší amatéři,” i když má kolegyně se mi začala ztrácet z dohledu, o Louisích Amstrongech ani nemluvě, a já začínal spíše než jejich záda vidět jen mžitky před očima a mlhavé obrysy pusté krajiny. Hlavně nepadnout a nezůstat napospas divoké zvěři! A pak už to šlo všechno z kopce, tedy kromě cesty, která byla téměř neustále do kopce. Začalo mírně pršet, přestávali jsme se orientovat, začalo více pršet a my sjížděli bez ponětí o tom, kde jsme prudkým lesním srázem, na konci kterého nás čekala jedna “maličkost”: přebrodění rozbouřeného potoka. Pak už lilo jako ve třetihorách, já byl promočený na kost, měl mokré boty a ztratil brýle. V duchu jsem myslel na to, že uškrtím hlasatele předpovědi počasí, který ráno s nadšením v rádiu oznamoval: “od západu postupné ubývání oblačnosti.” A pokud chcete doporučit nějaké nejnevhodnější místo na píchnutí kola, tak naprosto “ideální” je to uprostřed brdských lesů na rozblácené cestě za vydatného deště. Samozřejmě jsem si tenhle zážitek rovněž “nemohl nechat ujít”.

Ale pak jsou také momenty, kdy už je snad člověku všechno jedno a sepne v něm pud sebezáchovy, snad si chce něco dokázat, či se v něm snad probudí ta jeho skrytá soutěživá povaha, kdy se nechá strhnout davem a najednou střídá jedno stanoviště za druhým a zjišťuje, že už nejede jen tak pro zábavu aby “nějak dojel”, ale že závodí, a že na druhou, nedělní etapu, již plánovitě studuje pravidla závodu, prohlíží mapu a následně pečlivě zjišťuje, jaká stanoviště jsou nejlépe bodově ohodnocená, že ho to prostě začalo neuvěřitelně bavit.

Co tedy říci na závěr? Díky Moniko, bylo mi ctí s tebou tuto výzvu ve formě perfektně připraveného a promyšleného závodu Merida Bike Adventure, závodu, pro který bylo horské kolo stvořeno, absolvovat. I když nutno říci s dodatkem, že Merida Bike Adventure je závodem, pro který tak úplně nebyl stvořen Motejzík. A tak usedám raději k počítači a píši těchto pár řádků, plním výzvu, která mi jde snad o trochu lépe než účast v orientačním závodu. Ale zároveň už nyní vím, že se mi po tom všem bude stýskat. A nakonec jedno číslo, bez kterého by ten příběh nebyl kompletní. To číslo je 109, naše výsledné pořadí.

Pavel Motejzík